Cestování s dětmi

Rozhovor pro cestovatelský festival Obzory 2015

Kde všude jste s dětmi byla? V kolika letech jste děti vzala za hranice poprvé a kam?

S našimi dětmi jsme doposud podnikli dvě velké poznávací výpravy do Jihovýchodní Asie a mnoho cest po Evropě. Když bylo klukům 4 a 6 let tak jsme se byli na měsíční cestě po Malajsii. Projeli jsme východní kontinentální část a pak Sarawak na Borneu. Letos jsme kluky vzali na velkou cestu po Indonésii. Byli jsme na severních Sulawesách, v Raja Ampatu v Západní Papui, na Bali a okolních ostrovech. Manžel se starším synem(13 let) dojeli až na Komodo a na Flores. Já jsem mezitím s tím mladším(10 let) cestovala sama po Bali.

V čem je to náročné?

Při cestování s dětmi je člověk zatížen zodpovědností za ně. V tom je to psychicky náročné a člověk si musí v sobě srovnat přínosy a opravdová rizika.

Taky nejsme zvyklí být tak intenzivně spolu a třecí plochy ve vypjatějších situacích vznikají víc, než kdy jindy. Kluky jsme na Raja Ampat vzali zcela záměrně. Chtěli jsme vyzkoušet, jak zvládneme žít v primitivním ráji. S pubertálními chlapci to nebylo vždy harmonické, ale proto jsme se sem právě jeli. Chtěli jsme se jako rodina víc vnímat a něco spolu prožít. Každý konflikt je příležitostí k nějaké sebereflexi a kroku dopředu. Je to o respektování vlastních nálad a obrušování hran svých očekávání a představ.

Naopak dávalo to třeba nový zajímavý rozměr Vašim cestám?

Určitě. Cestování v takto závislé skupince je hlavně o vzájemném ladění a schopnosti se přizpůsobit. Chtěli jsme ukázat dětem svět v jeho plné šíři. Krásu i špínu, radost v prostotě a smutek v bohatství, živost i unavenost … Asie je pro toto skvělou příležitostí. Když na to člověk sám poukazuje, tak si to sám víc uvědomuje.

Kterou zemi byste doporučila?

Na cesty s dětmi je dobrá Srí Lanka, Malajsie, Thajsko a Indonésie. Všude je rozumná infrastruktura, moře s parádními plážemi, nehemží se to tam tolik exotickými nemocemi, lidé jsou milí a přátelští. Buddhistické země mají navíc obecně usměvavější atmosféru.

Do které byste děti naopak nikdy nevzala?

Nevybrala bych si ty oblasti, kde bychom si to s dětmi tolik neužili a byla by tam velká bezpečnostní a zdravotní rizika. Takových míst se najde mnoho. V úvahu musím brát ale to, že si člověk často tvoří milné představy, protože toho o místech málo ví. Tak se mnoho zemí zdá zdánlivě nebezpečných, ale ve skutečnosti jsou v pohodě. Když manžel před třemi roky odjížděl do Západní Papui, tak jsem se trochu bála i o něho. Ale po té co přivezl osobní zkušenosti, jsme tam vzali i děti. Teď už bych je vzala bych kamkoliv, kam si troufnu sama a je by téma cesty zajímalo.

Jaká jsou rizika?

Člověk má strach hlavně z nemocí, úrazů a přírodních katastrof. Máme sami s manželem dohromady nacestováno skoro 5 let po různých exotických zemích. Za tu dobu jsme se naučili, jak vybavit vlastní lékárnu a taky jak se projevují různé nemoci, aby člověk hned nepanikařil. Taky se uklidňuji myšlenkou, že tam kde žijí lidé, žijí i doktoři, kteří mají zkušenost s místními problémy. I na Raja Ampatu Západní Papui byla anglicky mluvící doktorka vzdálená jen 40 min lodí. A kdyby bylo hodně zle, tak jsme byli schopni být do 24 hodin v Singapuru. Každopádně si musíme uvědomit fakt, že když se pro riziko rozhodujeme sami, tak ho lépe zvládneme. Ale děti se pro naše nápady neodhodlávají tolik jako my, tak je tento moment jiný. Oni nám zcela důvěřují, takže je to mnohem horší, pokud my začneme panikařit.

Dostala jste se někdy do nějaké náročné situace, kterou jste musel při cestách s dětmi řešit?

Na začátku naší cesty po Indonésii měl starší syn David docela velké horečky. Naštěstí jsem si byla jistá, že si přivezl něco z Čech, kde v době odjezdu zuřila chřipková epidemie. Přechod z únorové zimy do tropického vedra je nápor pro každý organismus a to Davida skolilo. Nakonec jsem byla ale sama překvapená, jak jsme jeho marodění zvládli a vlastně si na tuto epizodu stěží vzpomeneme. Horečky chodil chladit do moře a zbytek proležel v hamace s výhledem na moře.

Kdy je podle vás rozumné s dětmi cestovat?

Podle mne můžete vyrazit kdykoliv si myslíte, že je to pro všechny větší zábava než stres. Vezmeme-li v potaz, že dětský mozek se nejvíce rozvíjí v první fázi do tří let a celkově se většina rozvoje odehraje do šesti let, tak je každá nová zkušenost, každá změna prostředí příspěvkem do tvorby osobnosti dítěte. Děti si sice nepamatují tolik konkrétních zážitků, ale získávají jinou perspektivu vidění světa. Je hodně velký rozdíl, pokud svět od mala vnímáte jen ze svého středobodu domova anebo obletíte planetu a vidíte úplně jiné světy.