Životaběh
Narodila jsem se 18. dubna 1973 v Hradci Králové jako první ze dvou dcer.
Dětství je OK, základka, kámošky, liduška výtvarka, ping pong, stavebka… Jsem taková ta bezproblémová holčička. Chtěla bych jít na úmprůmku do Prahy jako mamka, ale na konec jdu na stavební průmku jako taťka. Zvláštním momentem v tomto období jsou pořád delší a delší cyklotoulky po hradeckých lesích, kde nejdřív honím kilometry, ale pak se ráda ztrácím a zase nacházím, užívám si samotu a volnost… začínám tušit, že spousta věcí je jinak…
Cesta na orbit a zpět
Odchod z domova do Prahy na fakultu architektury je, jako když mě vystřelí do kosmu. Tolik svobody ! Škola mě baví. Skicák se plní kresbami z cest po Evropě.
V devatenácti jsem dostala nápad, že odjedu na rok do Austrálie. Byl dostatečně ztřeštěný, ale moje mozkové závity to přijaly jako velkou výzvu. Koneckonců miluji výzvy. Vydělat hromadu peněz za jedny prázdniny, překonat nesouhlas rodičů, dát si do kupy školu… Paradoxní bylo, že velmi silným motorem mi byla touha vymanit se z krátkých otěží mých rodičů, ale i všudypřítomné neomalené heslo naší rodiny „Všechno jde, když se chce“. To mě sice drží dodnes, ale mám v sobě víc pokory. Všechno nejde jen tak urvat. Krok za krokem je moje současné téma.
Dávání bez očekávání
Odjela jsme do Německa k přátelům. Přes den jsem makala v kuchyni v hospodě a po večerech malovala obrázky, portréty, místní krajinky a vesnické scenérie, které se mi pak za pomoci přátel podařilo prodat. Zakusila jsem něco, co jsem do té doby neznala. Lidé z okolí mi pomáhali tak, jak jsem to nikdy nepoznala. Absolutně bez očekávání! A to nebyla ta malá samozřejmá mezilidská pomoc, ale velké přejícné věci, které jim nikdy nebudu moct oplatit. Tak tohle jsem od nás neznala.
Pohled z druhé strany
A bylo to tu, odletěla jsem do Sydney, škola, angličtina, nocleh jen na dva týdny a pak holka starej se… Najít bydlení, práci, učit se do školy…
Přijala mne Lindsay do svého grafického studia. Zaujalo ji moje portfolio kreseb. Jooo, to byla škola ve všech směrech. Pamatuji si spíš, že mě brala na rundy xxxx (pivo) s přáteli Australáky, Polynézany a Zélanďany. Škola skončila a já měla několik měsíců na trajdání. Malovala jsem turistické obrázky Sydney, kopie slavných australských děl, portréty… vydělávala jsem si tak na cestování. Do kolečka kolem celé Austrálie…skicák se plnil dál. Cestou domů jsem si střihla zastávku v Singapuru a odskočila na výpravu na Borneo s kamarádem Bernardem. V Singapuru si kupuji svoji první zrcadlovku a učím se fotit. Bernard je dobrý učitel.
Ač si člověk namlouvá, že se přece nemůže změnit, vrátila jsem se jako jiný člověk. Při své sólo cestě jsem i experimentovala se svoji osobností, nikdo mě tam neznal, mluvila jsem jinou řečí, vzorce a návyky chovaní byly daleko a o to jednodušší bylo vidět sama sebe. Pohled z druhé strany zeměkoule na život doma byl velkou novou zkušeností.
Teď a tady
Uvízla mi v paměti adresa ze zadní strany pohlednice se slonem, kterou dostala moje šéfová Lindsay v Sydney z Afriky. Jura je architekt, toho času žijící v JARu a Botswaně. Vyměnili jsme si pár dopisů … zase do sebe vše nějak zapadlo. Jednoho slunečného dne jsem na schodech před fakultou potkala kamarádku Pavlu. Tak trochu z legrace jsem nadhodila: „Nechceš jet do Afriky, mám známého v Johannesburgu, seženeme práci a pak budeme cestovat, zkrátka skvělej plán!“ V té době jsem měla frajerskej pocit, že držím zeměkouli v dlaních a můžu se vydat, kam si prstem ukážu.
A už to sviští, hlava šrotí, odlet, přistání a dopr… Co tu sakra dělám! Ajaj, to jsem zase ustřelila na vlně bezhlavého realizování nápadu. Nečekala nás tu dovolená, ale hledání práce, bytu a sžíváním se s jedním z nejnebezpečnějších měst planety. Život zde je neustále vystaven konfrontaci s kriminalitou, násilím i smrtí v každodenním jinak velmi příjemném životě. Člověk tady cítí tu absolutní relativitu vlastní existence, která je teoreticky dnes a denně ohrožena. Zvládají to místňáci, zvládáme to i my. Problémy si nepřipouštíme, co tě nezabije to tě posílí… Líčím to možná trochu dramaticky, ale ve finále to byla krásná, hluboká a pozoruhodná zkušenost.
Don`t worry, be happy
Z Johannesburgu jedeme do Zimbabwe, kde na nás čekají kamarádi z Česka. Pokračujeme dál až do Keni a pak zase zpět. Koupili jsme s Pavlou auto, ze kterého se vyklubal pěknej křáp vděčně se starající o důstojné africké dobrodružství… Nejdřív jde do háje motor, pak startér, vodní pumpa, prorážíme zadní sklo… Mám spoustu motoristických zážitků typu: oprava za asistence celé vesnice, překonávaní brodu či rozpadlého mostu a podobné patálie.
Afrika je černá paprika, to jo! Nebo spíš zatraceně vostrá feferonka. Zanechává ve mně hluboce vyrytou rýhu palčivě pozoruhodných vzpomínek. Nekonečné planiny Nyaka v Malawi, úsměvy domorodců, velká zvířata … Na Zanzibaru jsem obdivovala obraz tančících Masajů a to byl začátek mého kamarádství s Robertem – Masajem. Vzal mě pak ke své rodině zpátky do doby kamenné. Nyní rozumím pohnutkám Bílé Masajky (román)… Snad tu člověk vnímá svoje prageny, křivky pusté krajiny se zdají nějak povědomé, slunce v červáncích ohnivě přitažlivé. Lidé tu mají blíž ke zvířecím instinktům než k nějaké humanistické kulturnosti. Neřeší se tu, co bylo a bude, důležité je TEĎ. Pořád se usmívají, protože pokud zrovna neumírám, nestrádám, je super den! Přestože obdivně vzhlížím k východním filozofiím, je pro mě Afrika nekonečný zdroj životní inspirace a cesta k porozumění lidského dobra i zla.
Práce
Ještě než jsem ukončila studium architektury, začala jsem koketovat s grafickými programy a vytvářet první komerční i nekomerční grafiky. Seznámení s mým budoucím mužem Tomášem dalo mému konání pevný směr. Tak nějak se začaly hromadit zakázky od různých známých a za pochodu jsme pronikali do záludností předtiskové přípravy. Dodnes nám to šlape. Nechceme být velké grafické studio a tak se držíme pár stálých klientů v partě čtyř pracovitých pohodářů.
Cesta do sebe
Co se týče naší rodiny, jsme živým důkazem Darwinovy teorie o výběru druhů, kdy se páry podvědomě snaží o genetickou různorodost. S manželem Tomášem máme dva syny, Davida (2002) a Lukáše (2005). Jsme oba nadšení cestovatelé, i když už nám zeměkoule dávno odletěla z dlaní. Singapur, Delhi, Jakarta… Lehkost, s jakou si člověk dřív kupoval letenky se vytratila. Přesto se nám výpravy po Evropě podařilo osvěžit o rodinnou backpackerskou cestu na Borneo a Malajský poloostrov. Kluci si to náramně užili.
Mít děti považuji vedle cestování za další výživný kurz v sebeovládání a rozvoji mnoha nepoznaných sfér vlastní osobnosti. Snažím se dětem porozumět a skrze ně pochopit, jak i mě namodelovalo moje dětství. Jak my, chtě nechtě, modelujeme je. Občas jsou to fakt hustý „aha“ nebo taky „a sakra“ momenty.
V roce 2010 začaly vznikat první hry s tématy vlaků, čarodějnic a pirátů. První sada her 4 veselé hry se tak stala základem našeho malého nakladatelství.
Mám ráda, když se děti smějí, a velmi mě inspiruje, čemu všemu se to chechtají. Do průběhu her se snažím vpasovat podněty k milému špičkování a taky trochu k nenásilnému přemýšlení a vzdělávání. Snažím se, aby byly krásně ilustrované, akorát rychlé, akorát složité, akorát drahé a také trochu bystřily myšlení. Ráda utíkám od počítače k tužce a nechám se unášet představivostí, utápím se v detailech, vymýšlím nová pravidla her a komponuji staronové světy… Nechávám myšlenky rozběhnout na všechny strany, vytáhnu nějaký nápad ze šuplíku a tvořím, tvořím a tvořím…
Zdá se, že hry mají velký úspěch a jejich pověst se i bez reklamy dobře šíří. Dětem se prostě líbí, a tak si je maminky vřele doporučují. Vnímám, že se začíná naplňovat moje vize, která dává smysl mé tvorbě. Chci podporovat dětskou tvořivost a kreativní myšlení. Bez schopnosti mít nápady by nám nebylo dobře.